Desatero - vysvětlení

Bližší vysvětlení Zákona lásky

Podrobnější pohled na Desatero je vysvětlen a přiblížen (jednotlivé principy) v prvním díle unikátní pentalogie Drama věků s názvem Na úsvitu dějin americké spisovatelky Ellen Gould Whiteové.

Boží desatero - zákon lásky!
Bůh poctil Izraelce tím, že je učinil strážci a ochránci svého Zákona. Měli považovat za svou svatou povinnost sloužit takto celému světu. Příkazy Desatera mají být přijaty všemi lidmi. Byly dány k ponaučení všem. Všichni se podle nich mají řídit.
Těchto deset stručných, všeobsažných a směrodatných přikázání obsahuje povinnosti človuka k Bohu a k jeho bližním. Všechna jsou postavena na velkém principu lásky. „»Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí« a »miluj svého bližního jako sám sebe«.“ (L 10,27) V deseti přikázáních jsou tyto zásady konkretizovány do lidské situace.

(1) „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“(Ex 20,3) Vše, co máme v takové oblibě, že to zmenšuje naši lásku k Bohu nebo nám to brání ve službě, která Bohu náleží, se nám stává bohem.

(2) „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“ (Ex 20,4.5) Mnohé pohanské národy tvrdí, že jejich sochy jsou pouhými symboly, jejichž prostřednictvím uctívají Boha. Bůh však takovou bohoslužbu prohlašuje za hřích. Pokusy představit Věčného hmotnými předměty snižují Boha. Mysl je tak stále více přitahována ke stvoření než ke Stvořiteli. Nakolik je snížena představa člověka o Bohu, natolik je člověk sám připraven o svou důstojnost.
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující.“ (Ex 20,5) Úzký vztah Boha k svému lidu je představen obrazem manželství. Modlářství je duchovním cizoložstvím a Boží nelibost vůči němu je vhodně označena jako žárlivost.
„Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí.“ (Ex 20,5) Děti nejsou trestány za provinění rodičů, ledaže by samy pokračovaly v jejich hříších. Je tomu však obvykle tak, že vlivem dědičnosti a příkladu se synové stávají spoluúčastníky otcova hříchu. Špatné sklony, zvrácené chutě a snížená mravní úroveň, jakož i tělesné nemoci a degenerace se jako dědictví přenášejí z otce na syna do třetího a čtvrtého pokolení.
„Ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“ (Ex 20,6) Těm, kdo věrně slouží Bohu, je zaslíbeno milosrdenství, a to ne pouze do třetí až čtvrté generace, ale tisícům generací.

(3) „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.“ (Ex 20,7) Toto pfiikázání nám zakazuje používat Boží jméno lehkomyslně nebo neuváženě. Bezmyšlenkovitým vyslovováním Božího jména v běžných rozhovorech nebo jeho častým, automatickým opakováním zneuctíváme Boha. „Svaté, bázeň budící je jeho jméno.“ (Ž 111,9) Má se vyslovovat s úctou a vážností.

(4) „Pamatuj na den odpočinku (sobotu), že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.“ (Ex 20,8 -11) Sobota nebyla na Sínaji ustavena jako nová instituce, protože byla dána už při stvoření. Odkazuje na Boha jako Stvořitele nebe a země, čímž odlišuje pravého Boha od falešných bohů. Takto je sobota znamením věrnosti člověka Bohu. Čtvrté přikázání je jediním z deseti, v němž se objevuje jak jméno, tak titul Zákonodárce, jediným, které ukazuje, kdo zákon vydává. Takto obsahuje Boží pečeť.
Bůh dává lidem šest dnů, v nichž mají pracovat, a vyžaduje, aby jejich vlastní dílo bylo vykonáno během šesti pracovních dnů. Nezbytná práce a skutky milosrdenství jsou v sobotu dovoleny. O nemocné a trpící je třeba se postarat v každé době. Ale práce, která není nutná, se striktně zapovídá. Abychom zachovali sobotu svatou, nemáme ani své mysli dovolit zabývat se věcmi světského rázu. A přikázání zahrnuje všechny, kdo žijí v našich „branách“. Obyvatelé domu mají během svatých sobotních hodin odložit světské záležitosti. Ve svatý Boží den mají všichni společně uctívat Boha a dobrovolně mu sloužit.

(5) „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ (Ex 20,12) Rodiče mají právo na takovou lásku a úctu jako žádná jiná osoba. Ten, kdo odmítá oprávněnou autoritu svých rodičů, odmítá autoritu Boží. Páté přikázání vyžaduje od dětí nejen to, aby se ke svým rodičům chovaly uctivě, podřizovaly se jim a poslouchaly je, ale vede je i k tomu, aby jim věnovaly svou lásku a něhu, ulehčovaly jejich starosti, chránily jejich pověst a pomáhaly jim a potěšovaly je v jejich stáří. Toto přikázání rovněž zahrnuje úctu k duchovním a vládcům.

(6) „Nezabiješ.“ (Ex 20,13) Všechny nespravedlivé činy, jejichž záměrem je zkrátit život, duch nenávisti a pomsty nebo oddávání se jakékoli vášni, která vede k ubližování druhým (dokonce i přání někomu ublížit, protože „kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah“ [1 J 3,15]), sobecké přehlížení péče o potřebné, nestřídmost nebo přemíra práce, které poškozují zdraví – to všechno je ve větší nebo menší míře přestupování šestého přikázání.

(7) „Nesesmilníš.“ (Ex 20,14) Vyžaduje se čistota nejen ve vnějším chování, ale i v tajných záměrech a citech srdce. Kristus, který vysvětloval dalekosáhlé důsledky Božího zákona, prohlásil, že špatná myšlenka nebo pohled jsou už skutečným hříchem tak jako sám nezákonný čin.

(8) „Nepokradeš.“ (Ex 20,15) Tento zákaz odsuzuje únosy lidí, obchodování s otroky, dobyvačné války, krádeže a loupeže. Vyžaduje důslednou poctivost v nejmenších detailech života. Zakazuje šizení v obchodě a požaduje poctivé splácení dluhů a vyplácení mezd. Každý pokus získat osobní výhodu na úkor neznalosti, slabosti nebo neštěstí druhého je v nebeských knihách zaznamenán jako podvod.

(9) „Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.“ (Ex 20,16) Lež spočívá v záměru oklamat. Může být vyjádřena pohledem, pohybem ruky, výrazem tváře stejně jako slovy. Lží je dokonce i výrok, který popisuje fakta, ale je vysloven takovým způsobem, že zavádí. Každá snaha ublížit pověsti našeho bližního špatným představením pravdy, pomluvou nebo roznášením klepů, záměrným zamlčením pravdy, které může mít za následek ublížení druhým, je přestoupením devátého přikázání.

(10) „Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“ (Ex 20,17) Desáté přikázání útočí na kořen všech hříchů. Zakazuje sobecké žádosti, z nichž vyvěá hříšný skutek. Ten, kdo se zříká pěstování hříšných tužeb po tom, co patří druhému, se také neproviní špatným činem proti svém bližním.

Bůh vyhlásil svůj zákon za projevů své moci a slávy, aby jeho lid na tuto scénu nikdy nezapomněl. Chtěl všem lidem ukázat posvátnost a trvalou platnost svého zákona.


Podrobnější informace o Desateru, ale také Naději jak desatero dodržovat (nebeskou sílu) lze naleznout v knize Na úsvitu dějin a knize Touha věků.

Zdroj a více informací: Kniha Na úsvitu dějin